Co nabízí areál penzionu
Venkovní ping-pong
Ruské kuželky
venkovní bazén se slanou vodou /8x4/
asfaltové hřiště na míčové hry
řeka Lužnice
rybaření pokud máte povolenku
loďky
vlastní táborák po domluvě
zdarma parkoviště pro ubytované
petangue
Sport v okolí penzinu
5 km pěšky a nebo 10 minut autem od penzionu můžete využít Turistické centrum: www.ucervenehodvora.cz
Hrad Příběnice se tyčil na strmém vrchu na levém břehu řeky Lužnice asi 8 km Jihozápadně od města Tábora. Spolu s hradem Příběničky na protějším břehu řeky tvořil ve své době jednu z nejrozsáhlejších pevností u nás. První zmínky o hradu Příběnice pocházejí z roku 1243. Zakladateli byli Vítkovci, pozdější Rožmberkové. Za Jindřicha z Rožmberka byl vězněn na hradě král Václav IV., za jeho syna Oldřicha z Rožmberka četní husité, z nichž nejznámější husitský kněz Václav Koranda. K jeho osvobození přitáhl z Tábora Zbyněk z Buchlova a hrad roku 1420 dobyl. Hrad byl ve 14. století rozšiřován. Po smíru Tábora s králem Zikmundem roku 1437 uzavřeli Rožmberkové s tábority dohodu, podle níž byl hrad pobořen, aby jej žádná ze stran nemohla využívat jako útočiště. Druhý hrad, zvaný Příběničky, byl menší a stával na protějším břehu řeky. Oba hrady byly vystavěny společně, byly spojeny mostem a společně byly také zbořeny. V okolí směrem k Táboru sídlili Adamité.
Myšlenkový kvas charakteristický pro počáteční vzepjetí husitské revolty dále pokračoval. Samotný Tábor nebyl společenstím tak homogenním, jak by se na první pohled zdálo. Rozkol se prohloubil, jakmile se ukázalo, že prvotní spotřební komunismus je v dané situaci pouhou chimérou. Měl-li Tábor žít a bojovat, potřeboval vyrábět, získávat prostředky k obživě i k obraně.
Půl roku po vzniku komuny už poddaní z okolních vesnic zase museli na sv. Havla (16. října) odevzdávat poddanské dávky a ve městě samotném vydělávali peníze a bohatli řemeslníci od zbrojířů po pekaře, tak jako za starých dob. Kde byly sliby, že "úrokové i dráč chudiny přestanu?" Kam zmizel chiliastický program božího království, ve kterém si budou rovni páni a sprostný lid? Jako by se rozplynul v požadavcích vojenské kázně, v příkazech pracovat, platit, uskrovňovat se. Zejména pro táborskou chudinu, respektive pro její určitou část, bylo toto trpkým zklamáním. Právě mezi nimi, kterým, revoluce přinesla jen plané sliby, nacházeli horlivé posluchače i následovníky extrémisté typu Martina Húsky, zvaného též Loquis. Anarchistická svoboda ve výkladu bible umožňovala extremistům stále více radikalizovat vlastní ideovou argumentaci.
Netrvalo dlouho a dospěli názorově příliš daleko, až za meze samé podstaty husitství. Proměnili se v sektu, sice nepříliš početnou, zato tvrdošíjně neústupnou. Dostali název "pikarti" (podle jiné kacířské sekty, jejíž příslušníci utekli z Pikardie a usadili se r. 1418 v husitských Čechách). Co pikarti hlásali? Zprvu šířili chiliastické učení o brzkém skonání věků a příchodu tisícileté říše Kristovy. Ačkoli kritizovali vývoj na Táboře, který podle jejich názoru neodpovídá přání nebes, setrvávali po jistou dobu na přijatelných pozicích, vyznávali představy, jenž vlastně inspirovaly založení táborské komuny. Jenže později se pikarti odvážili myšlenkového kroku, který znamenal jejich záhubu. Aniž jsme s to tento myšlenkový zvrat objasnit (historické prameny jsou bohužel skoupé), spatřujeme je najednou v roli buřičů napadajících samu podstatu husitské pře: svátost oltářní. Pikarti dospěli rozumovou úvahou až na práh ateismu. Konstatovali, že chléb - onen věčný symbol Kristova těla - nejen plesniví, ale i myši ho mohou okusovat. A víno - krev Kristova - snadno kysne .... Nač kalich? Nač monstrance? Nač směšné imitace Krista? Vždyť odvádějí od pravé víry, od skutečného obcování se Spasitelem. Pikarti ještě důsledněji než ostatní husité zavrhli tolik osočované "nálezky lidské". Pro ně se stala zavádějícím klamem i svátost těla a krve Kristovi. To byl počátek jejich konce.
Sekta jež se stala nebezpečnou musela z Tábora zmizet. Na zlomu ledna a února 1421 byly pikarti vypuzeni do blízkých Příběnic. Do rozlehlého areálu hradu a podliradí se jich nastěhovalo kolem tří stovek. Zde však v izolaci propadli dalším bludům a prý se uchýlili k výstřednostem, "oddali se Sodomě" - chodili prý nazí a vyžívali se údajně ve skupinových pohlavních radovánkách atd. Historické prameny nám však o tzv. "adamitech" (naháčích) nesdělují nic věrohodného. Konec pikartů přišel v dubnu 1421, kdy pod vedením Jana Žižky, rozezleného nad tím, že pikartská ideologie infikovala i jeho zbrojné houfy, zaútočili nejen táboří, ale i skupiny pražanů a husitů odjinud. Pikarti se tvrdě bránili. Ti, co nepadli, byli zajati. Mohli odvolat, včerejší bratři jim poskytli možnost záchrany života. Jenže si všichni - pokud je známo - vybrali raději hranici. Vzplála na vrchu Klokotech, na dohled Táboru. Upáleno bylo na padesát pikartů.
Hrstka těch, co se zachránila, si za poslední útočiště zvolila tvrz Ostrov u Hamru nad Nežárkou. V půlce října 1421 však Žižka vymazal z mapy i tuto lesní pevnůstku. Pro úplnost zbývá dodat, že vůdce pikartů Martin Húska - Loquis nejprve při mučeni odvolal své "bludy" později však uprchl, po dramatickém pronásledování byl znovu zajat a v srpnu 1421 upálen v zabedněném sudu v Roudnici nad Labem.
Výlety do okolí penzionu